Říjen 2009

Sněz jenom půlku!

23. října 2009 v 23:24 | it |  co dal den

Chtěl jsem dát fotografii, ale blog.cz si umínil, že nám to potěšení nedopřeje, takže se jen krátce zmíním co den dal. No a je to zase o dietě. Takové každodenní téma. Potkal jsem kamaráda a ten se mi pochubil, jak rychle zhubnul.
"Nechám si nandat stejný jídlo jak vždycky, ale sním jen půlku. A představ si, už jsem o 9 kilo zhubnul!"
Já tedy sice hubnout nepotřebuji, ale tak mi napadá, že asi jeho žena zrovna moc dobře nevaří. Já když mám na talíři dobré jídlo, tak si odepřít, přestat ho v půlce jíst, zrovna nedovedu. To je jak přerušovanej sex. Co myslíte?
I když, tak mi napadá, když slyším některé ženy, že chlapi nemají dlouhou výdrž, jsou na ten nedokončenej apatit docela zvyklý..., ne?
Tak nakonec otázka: dokážete si holky tu polovinu jídla na talíři odepřít?


Zpověď pražského Casanovy...č. 21 - Alenka podruhé

17. října 2009 v 22:31 | it |  Zpověď pražského Casanovy

Jak vidím, když sem na blog nic nedám, tak sem nechodíte... tak je asi opravdu čas, abych v té Zpovědi pokračoval... a jak jinak, než opět o Alence... Tady ji tedy máte:


O Alence bych mohl napsat celý román a asi to někdy udělám. Už jenom to, jak jsme se seznámili. Jednu neděli mne pozval kamarád na Sázavu, kde pořádal nějaký stanový tábor pro děti a jejich matky. Bylo právě po poledni, když jsem tam dojel a jak tak jdu kolem těch stanů, slyším z jednoho dost podezřelé hlasité kvílení…
"No toho si nevšímej, na to jsme tady zvyklí…" odpověděl kamarád na můj údiv.
"A to jim nevadí, že tady kolem běhají děti?"
"Jemu asi ano, jí ne…"
"No, na tuhle holku jsem zvědavej…"
Netrvalo ani pár minut a ze stanu s kouzelným úsměvem vylezla blondýnka tvářila se jako milius.
Večer při táboráku jsem měl to štěstí, že jsem ležel na břiše vedle ní a z druhé strany její milenec. Byla to náhoda? Přiznám se, trochu jsem tomu pomohl.
A nevím jak jiní, ale v takovém okamžiku, něco mne popadne, rád totiž riskuji, protože takové
okamžiky mám rád, to prostě udělám. Ve chvíli když se na loktech nadzvedla, aby si pod sebou urovnala deku, vsunul jsem pod její prso dlaň.
Intuice mne nezklamala. Položila se plnou vahou těla zpět na mou ruku a bez zaváhání držela. Ta holka byla z mého těsta.
Den na to, brzo ráno, jsem je vzal oba do Prahy a tam jsem nejdřív v Holešovicích vysadil jeho, protože musel do práce a pak… no to už si ponechám na jindy…snad.

Bude ještě jindy? Necháme se překvapit, uvidíme.



Bohužel jen pro muže.

15. října 2009 v 21:06 | it |  dokufoto



Stálo tam "Bohužel jen pro muže", ale já si myslím, že to není tak úplně pravda. Podle mých zkušeností, holky si rády ráno vlezou do pánské košile a jdou uvařit kafe a připravit snídani. Jednak že se v ní cítí dobře, ale i proto, že moc dobře vědí, že v ní, pro nás muže, jsou prostě k nakousnutí. Není to tak? Taky máte rády pánské košile?



Nohy jak špejle. Holky závidíte?

11. října 2009 v 13:21 | it |  názory



Ještě že má toho nosiče, nohy by se jí podlomily a balík by neunesla.

A kdo má problémy s anglinou, může se přihlásit dole.



Angličtina pro děti od 3 měsíců do 14 let

11. října 2009 v 0:25 | it |  názory















Tak to by mne zajímalo jak se ti učitelé s těmi 3 měsíčními dětmi domluví?

Zpověď pražského Casanovy...č.20 - Alenka

9. října 2009 v 21:57 | it |  Zpověď pražského Casanovy

Měli jsme se Zpovědí delší přestávku, ale zato tento díl vám to čekání snad trochu nahradí. Alenka byla asi dost veselá holka a podle toho co ještě o ní Casanova na dalších stránkách ještě napsal, bude to docela zábavné čtení...

S žárlivejma chlapama má každá ženská vždycky potíž. Ale jsou holky, třeba Alena, která si dovedla vždycky poradit. A to i v případech, když se to zdálo zcela bezvýchodný.
Měli jsme domluvený rande na určitou hodinu a já čekal jako obvykle před jejich domem v autě, ale její muž si najednou umínil, že ji nepustí z domu. No co mohla dělat? Sednout si vedle něj na pohovku a dívat se na fotbal? To byste naznali Alenku. To teda ne!
Nakonec v kuchyni přišla na to, že by mohla aspoň odnést ven do popelnice ty odpadky. S tím byl srozuměn, protože byl línej.
No, co bylo dál, snadno si domyslíte, ale bylo v tom ještě i něco jiného, co jsem ani já od ní nečekal. Přiběhla s kbelíkem v kabátě, i když to bylo uprostřed léta a vklouzla do auta.
"Rychle, máme jen pět minut… musím bejt dneska doma, nepustí mně…"
Sáhnu ji na prsa pod ten kabát… a bylo tam malé překvapení… jen pro mne…
"Jo, je to tak, vysvlíkla jsem se celá už doma v koupelně, abych to uspíšila.."
Jak jsem už napsal, ta holka se prostě vyznala.




Prdele

8. října 2009 v 23:19 | it |  názory



Asi se divíte proč takovej název a taková fotka, ale jinej si tyhle ženský, muslimský baby, nezaslouží. Doma nic jinýho nedělaj než vyvařují a přecpávají své dcery, aby z nich vyrostly další prdelačky.
Svým dětem tyhle rodiče vymývají mozky a zakazují jim aby ve školách cvičily a učily se plavat jen proto, že by si oblékly, taková hanba, plavky...



Nenažranou sekretářku stál karbanátek místo

7. října 2009 v 20:45 | it |  názory

Stručně pro ty kteří se neučili německy: Vedoucímu a jeho spolupracovníkům připravovala 15 housek s karbanátkem a hned jednu zpucla. Dostala na hodinu výpověď za "krádež" přestože u firmy pracovala 34 let a je těsně před důchodem.

Tak holky, taky máte názorný případ kam až vede žravost.:D


Baclofen - zaručený lék na hubnutí

6. října 2009 v 22:40 | it |  názory

Dr.Oliver Ameisen, kardiolog, ale i bývalý alkoholik. Jak se z toho návyku dostal?
Zkoušel všechno, ale vždycky znovu "ohnivé vodě" propadl.
Vyléčil ho nakonec lék, který, jak to tak bývá, náhodou "objevil".
Byl to lék proti svalovým křečím, ale zkoumáním přišel na to, že pomáhá proti všem návykům jako je alkohol, drogy či nikotin.
Pod vlivem Baclofenu člověk ztratí chuť na všechny tyhle jedy. Kliniky tento lék používají již v USA, ve Francii a Švýcarsku.
Bylo totiž zjistěno, že návyk je stejně tak nemoc jako rakovina, diabetes nebo srdeční choroby a nejde tu vlastně o slabost vůle nebo morálku.
Navíc bylo zjištěno, že tento lék nepůsobí jen účinně na látky (alkohol a podobně), ale i na návyk jako takový. To znamená na hraní v kasínech, přejídavost, koupěchtivost a chorobnou žádostivost na sex.

Takže milé holky, sice nevím zda je baclofen v Čechách a na Slovensku k dostání, ale pro ty, kteří jsou stále při chuti a trápí je nekonečná žravost, je tu v tom léku velká naděje.












Ať je to náhoda nebo osud

5. října 2009 v 22:11 | it |  názory

Ať už je to náhoda nebo osud, ale je to jedna z tisíců možností, že s někým chodíme nebo žijeme a mohlo by to být jinak.

V tom mi dáte jistě za pravdu.

Ale máme odvahu, když se nám vztah s dotyčným nelíbí, od něho odejít, vzdát se ho a zkusit své štěstí hledat znovu?

Nemáme.

Protože máme z jistoty, i když bídné, strach vykročit a něco nového, ač nejistého, poznat.

Jsme zbabělci a dobře víme že to tak je.


Muslimský pár... tihle se nejspíš nesetkali osudem ani náhodou, nýbrž jim to bylo rodiči již v dětském věku určeno.


Každý máme svoji cestu...

5. října 2009 v 0:38 | it |  názory



Každý máme od narození svoji cestu po které jdeme životem. Někdy se s druhými mineme, ale někdy i překřížíme. Stane se nám to osudné. Překřížíme si cestu a spojíme se v životě.
A napadlo vás někdy, že stačí se o minutu opozdit a všechno je potom jinak? Toho člověka s kterým roky žijeme bychom nikdy nepoznali a všechno by se pak ubíralo jiným směrem. Všechno, celý náš život, je jedna veliká náhoda.

Co vy si o tom myslíte? Taky bych vám chtěl poděkovat za včerejší komentáře, určitě už i víte, že je mám od vás rád. Tak zase do toho, pište je holky, abych si je zase nemusel psát sám.

Všechny fotografie je moje vlastní výroba. Všem přeji do hubnutí pevnou vůli a hezký den.






Chodím kolem ní každý den, ale myslíte že vzhlédne?

4. října 2009 v 14:52 | it |  co dal den



Ne. Nic s ní nehne. Kouká do země jako vyřezaná a mne si ani nevšimne. Prosím poraďte!



Na ulici potkám denně tolik žen ...

3. října 2009 v 21:59 | it

a tak si kolikrát říkám, jestli mají všechny takové ty starosti co si vzít na sebe a stojí každé ráno bezradně před šatníkem...




Zpověď pražského Casanovy...č.19 - sestřičky a doktor

3. října 2009 v 18:02 | it |  Zpověď pražského Casanovy

Možná by vás mohlo zajímat co vyváděl s těma sestřičkama, případně s doktorem, ale to vás tentokrát zklamu, nic tam sexiálního o nich nemá. Jedině že bych si tam sám něco přimyslel. Vidíte tady sami co o tom pobytu v nemocnici napsal:

Ten doktor co mi tu ránu na zádech a na rukou bez umrtvení zašíval se pochopitelně domátl jak jsem k tomu úrazu došel, když mne přivezli bez bot, jen v ponožkách a v košili. Byl prosinec!
"Něco vydržíte, ne?" řekl jen tak mimochodem. A neváhal dodat: "Za vdanejma ženskejma se chodit vždycky nevyplatí..."
Protože měl podezření, že mám i otřes hlavy, nedovoli mi po svých odejít a přivolal sestřičky, které mne, ty nestydy, do naha svlékly a odvezly do postele.
"Taky máte bažanta, kdybyste potřeboval," řekly na rozloučenou a za sebou zhasly. Tedy toho bažanta, nádobu na močení, si měly raději odpustit. Hned napíšu proč.
Jelikož jsem toho předtím dost vypil, hned jak odešly, tak jsem se pokoušel do něj vymočit. Ale co se mi nestalo? Nějak se mi v ruce zvrtnul a celým obsahem jsem se polil. Co teď? Průser! Budou si ty holky myslet, že jsem se pomočil. No spát se v tom nedalo... zavolat jsem je musel...

Tady v tom místě chtěl něco dopsat, ale přeškrtal to tak, že je nečitelné. No nevadí, zbytek si můžeme domyslet. Nebo ne?



Zpověď pražského Casanovy... č.18 - krvavý mejdan v Rokycanech

3. října 2009 v 0:03 | it |  Zpověď pražského Casanovy

Úvodem musím říct, že jsem se nedávno zastavil v Rokycanech a tak mi napadlo poobědvat v místním hotelu na náměstí a poptat se jestli si na tu krvavou historii někdo pamatuje. Jo, něco tu takovýho bylo, řekl mi vrchní, ale to už je aspoň deset let. Sice nevím jestli si nevymýšlel, abych mu dal větší dyško, pokojská tam prý už nepracuje, ale aspoň si tedy vy ten příběh poslechněte.

Měl bych snad vysvětlit, proč jsem tak často putoval po českých městech a vesničkách. Nebyla to žádná zábava, jen moje každodenní práce. V té době jsem znal jen hotely, samé hotely, můj druhý domov.
V Rokycanech, to by tak scházelo, abych se neseznámil i s pokojskou…, ale tuhle svedl můj kamarád. Ta mi pak dohodila svou svobodnou přítelkyni.
Všechno vypadalo tak harmonicky, vyjížděli jsme odpoledne do Plzně a vraceli se zpátky až dlouho po půlnoci… až na to, že jednoho dne ta moje přítelkyně uspořádala ve svém bytě mejdan. A to neměla dělat. Ale kdo to mohl vědět, že to tak skončí? Přišla tam taky její sousedka, protože její muž nebyl doma, byl v hospodě, a ona se sama nudila. Co se stalo dál? Že přijde i on, s tím nikdo z nás nepočítal. Nakonec jsem to odnesl, podotýkám, nevinně, já. Proletěl jsem skleněnými dveřmi a krev ze mě crčela tak, že mohli pak malovat nejen celý byt, ale i chodbu, jak jsem se z domu bez bot hnal a on s nožem za mnou.
Zachránila mne až pekárna… pak záchranka a nakonec týden v nemocnici se zdravotníma sestřičkami…
A co ta jeho žena? Nic. Přišla se mi na druhý den omluvit a s tím žárlivcem se nakonec rozvedla.



FOTODOKUMENT - Dřív jsem vypadala tak, a dnes tak

2. října 2009 v 22:16 | it |  dokufoto


Tak jsem vypadala dřív...
... a dnes vypadám takto.
Doufám, že se některá neurazíte, že si dělám z vaší hubnoucí kůry tak trochu legraci, ale chtěl jsem jen s nadsázkou říct, že žádný extrém není dobrý. Hlavně že zdravě jíte a každé z kil je na správném místě. :)


Člověk se nesmí vzdávat - malá úvaha věnovaná jedné ženě

1. října 2009 v 23:05 | it |  názory

Komentář jedné ženy, kterou vlastně ani neznám, ale mám pocit, že jsem se s ní už někdy v životě setkal, mi dnes po celý den nešel z hlavy a jen na ní jsem myslel a nad jejím osudem přemítal. Nesnažte se pátrat kdo to je, kvůli tomu to nepíši, ale napadlo mi o tom jen napsat, jak se na to vše svýma očima dívám.
Připadlo mi dost smutné jak komentář, hlavně jeho závěr, napsala, že láska v jejich manželství vyprchala a teď žijí již spolu jen jako přátelé kvůli dětem. Ale má pravdu, je to jediná dobrá cesta, nejlepší řešení, protože je to pro děti, které rozluku rodičů těžce nesou. V tomhle případě se každý rozumný člověk aspoň do doby jejich dospělosti rád obětuje. Pro její útěchu musím zde jen doplnit že takových rodin je víc. A dokonce si dovolím tvrdit, že převažují. Málokdo se k tomu přizná.
A proč mne právě tahle žena tak upoutala? Asi proto, že jsem se už dlouho s takovým člověkem, který píše jasně a bez zábran, když o sobě mluví, nesetkal. Velká poklona.
Lidé se většinou za své problémy v rodině stydí i když nemají proč. Většinu problémů zametou pod koberec a dělají navenek jakože nic.
A proč zrovna tahle žena se rozhodla hubnout, dostat svou původní váhu zpět? Nad tím jsem taky trochu přemýšlel. Možná ji právě k tomu přivedl nesoulad v rodině, odcizení s mužem… to však nemíním rozvádět, to nejlépe ví, jak to bylo, sama.
Zkrátka a jasně potřebovala si dokázat že je stále ta žena, kterou je třeba milovat. Potřebovala po takovém zklamání najít znovu pevnou půdu pod nohama, být na sebe hrdá. Vážit si sama sebe a proto začala na sobě pracovat. Taková sebezáchova, kterou každý z nás potřebuje. Začala bojovat, nevzdala se a nad sebou zvítězila.
Co dodat na závěr? Možná je všechno s tou ženou úplně jinak. Ale proč bych tu malou úvahu aspoň tu nenapsal a třeba se najde jiná žena, které těch pár řádek jinak pomůže. Člověk se zkrátka nesmí vzdávat…