Listopad 2009

Dneska pršelo celý den

24. listopadu 2009 v 2:21 | it

Dneska pršelo celý den a ten déšť ze mne odplavil všechno co jsem chtěl říct. Nic mi nenapadá.





Takže co jiného sem tedy mohu dát, než aspoň fotku. Nosíte rády bílé punčochy?



Je možné, že se holka zamiluje do někoho jen podle fotografie?

20. listopadu 2009 v 0:16 | it |  názory

Myslím že ano. Nebyl by to první první případ. Stačí když ho vidíte ve fimu v nějaké roli a představujete si, že takový skutečně je. Nebo ho vidíte v nějaké rockové kapele a fanynky z něho trhaj hadry a jsou nadšením bez sebe když se na ně usměje. Není to tak?

Není snad lepší se dívat kolem sebe na ulici a ve škole a sama krůček po krůčku kluka poznávat? Taky to není obyčený kluk, taky má přednosti, jen jedinou chybu má, není na fotkách v Bravu, nebo na plátně v nějakého roli. Co říkáte?


Že by zkrachovalý herec?


Fotografie je zrádná věc, je zrádnější než si kdo myslí. Proto už od doby počátku filmu se prodávaly fotografie herců, aby je lidé měli stále na očích. A nemusí to být jen herci, gurové se nechávají fotografovat, aby na sebe ještě víc připoutali své věřící. Už stačí neustálý kontakt s neznámou osobou prostřednictvím fotografie a člověk má pocit, že je to někdo jako z rodiny. A nenosíme snad fotografie v peněženkách těch svých pravých blízkých? Buďme tedy opatrní s fotografiemi neznámých lidí, protože snadno pak ztratíme duši. Znám takový případ.




Zpověď pražského Casoanovy... č.24 - Anina

18. listopadu 2009 v 18:23 | it |  Zpověď pražského Casanovy

Anina byla moc malá holka, tak metr šedesát a na ty jsem měl, při mé výšce, skoro dva metry, dost velkou slabost.
Potkal jsem ji na refýži na Klárově, když jsem se vracel z hospody domů. V tramvaji celou cestu brečela a tak mi nedalo, abych ji neoslovil a dal se s ní do hovoru.
Na konečné jsme pak zjistili, že máme stejnou cestu i dál, na Prosek, a na Proseku i k domovu.
Bydlela kupodivu hned o vchod dál u svého staršího bratra a tak jsme se dohodli, že nemá cenu kam spěchat, když ji ten její přítel opustil a můžeme pokračovat v hovoru u mne doma.
Nakonec zůstala až do rána a druhý den přišla přímo ke mně. Byla to docela rychlá dohoda.
Teprve u téhle dívky jsem si potvrdil, že čím menší holka je, tím má víc ohně… Od prvního dne chodila ráda nahá po bytě a nedělalo ji nejmenší násilí věšet, tak jak byla, prádlo na balkon.
"Nemyslíš hele," řekla mi asi za týden, "že seš nějak moc usedlej…?"
"No, jak to myslíš?" řekl jsem.
"Párkrát souložit za tejden, není to nějak málo?"
Tak tahle mladá holka mne ponížila a měla vlastně pravdu. Nebála se uplatnit svá ženská práva, když se rozhodla se mnou žít.
Bohužel naše známost netrvalo moc dlouho, jen pár neděl a můžu si sám za ten krách. Teď se mi po tý holce ale stýská, ale už to zpátky nesrovnám. Rozešel jsem se s ní ji kvůli jedné holce, kterou jsem nakonec taky nechal. A to je právě ta moje slabost. Že odhodím člověka, kdo mne má rád a nejdu si za něj pak nějako děvku.


Tak mi napadá, už vás taky někdo odhodil komu jste věřily a nakonec jste zjistily, že mu na vás ani tolik nezáleželo a že mu spíš šlo o to jak vás dostat do postele? Ale jak zjistit kdo to s vám míní upřímně, když jste často zaslepené láskou?



Zpověď pražského Casanovy... č.23 - Evička

16. listopadu 2009 v 12:56 | it |  Zpověď pražského Casanovy

Dlouho tu nebylo pokračování jeho zpovědi, ale to bylo proto, že jsem měl takový pocit, že to stejně nikdo nečte a bylo mi to dost líto, protože ten Casanova nepíše ty své zážitky s holkama zase tak nudně. Co říkáte? Dneska je na ředě Evička, tak aspoň něco do komentářů víc napište...


Byl bych lhář, kdybych vám tady tvrdil, že nemám rád holky, kterým sex dokáže beze zbytku zaplnit celý život. Nemyslí na nic jiného a proč by taky neměly? Vždyť je to Boží přání! Proto nám taky tuhle slast podsunul. Jinak by nakonec na tomhle jeho světě zůstal sám.
Jedna z těch poběhlic byla i Evička z Ďáblic, moc hezká holka. Nosila bílé punčošky, krátkou sukýnku a ráda svý nohy každýmu ukázala.
Jo, ukázala, ale to bylo asi tak všechno, protože měla až chorobný strach že otěhotní. Právě v nejlepším se mi pokaždé vysmekla a běžela do koupelny.
"Tak to snad nemyslíš vážně, takhle mně nechat?" prosil jsem za těmi dveřmi.
"Jsou jiné způsoby, jak to dokončit," špitla zas ona.
Řeknu vám, ta holka se mne dost natrápila. Jednoho dne jsem jí například pochválil její kudrnaté vlásky… s kterým jsem si rád pohrával. A co myslíte jak druhej den přišla?
Na tu jsem nestačil. Nedělala mi ta holka všechno schválně?
Co myslíte?




Nemůžeme být všechny štíhlé...

12. listopadu 2009 v 22:57 | it |  dokufoto



.. to pak svět nebyl tak "barevný".



Zpověď pražského Casanovy... č.22 -Alenka potřetí

8. listopadu 2009 v 2:04 | it |  Zpověď pražského Casanovy

Sejde z očí, sejde z mysli. Byl jsem na pár dní v Praze a vidím, že jste na mne zapomněly. Takové nevěrné jsou jen ženy. Jenom Hašlerce se po mně stýskalo... taky ji mám rád. No a přestože jste se tak falešný holky máte tu další pokračovaní Zpovědi a samozřejmě jak jinak, o Alence:


Ale ještě se jednou musím vrátit k Alence. Že byla nymfomanka, to už asi každej poznal. Dokonce i prohlídka u doktora ji rajcovala. Přitom to byla holka z dobré vážené rodiny.
Její otec byl universitní profesor a matka v domácnosti. Vila ve Střešovičkách. Sama měla středoškolské vzdělání, ale to by zase nebyla ona, kdyby se musela nudit někde v kanceláři. Zařídila si stánek se zeleninou a ovocem v Bráníku na konečný a byla radost ji pozorovat, jak brala lidi na hůl.
"Tak to máme paničko… ale vy mate hezkého pejska…." Hodila banány na váhu a bleskově řekla cifru.
"Jak ty to vlastně děláš, že tak rychle počítáš?" zeptal jsem se Alenky, když ta babka odešla. Ta váha byla z minulého století, vážila jen kila a deka, nic víc.
"Ty chytráku," řekla Alenka. "Já vůbec nepočítám. Odhadnu, něco přidám a řeknu k tomu ještě nějaký drobný, aby to vypadalo, že je to na halíř, tak."
"A co když počítá s tebou?"
"Nemá čas, protože se jí dívám do očí a mluvím na ni, ty rozumbrado."
Nakonec, obvykle, když se ta fronta ztenčila, jsem přišel na řadu já… nedělala si z těch lidí žádnej problém.
"Musím na záchod…," řekla a zatáhla roletu. A ty babky, myslím si, počkaly rády. Sice žádné divadlo neviděly, ale zato víc slyšely. Asi se nenudily.
Když jsem ji potom vezl domů, tak toho ještě pořád neměla dost. Nejdřív přišel na řadu svetr, pak podprsenka… a měla pak z těch čumilů na chodníku takovou dětinskou radost, že už ji nic nemohlo zastavit. No a já nemohl bránit, protože jsem držel volant.
Alenko poznáváš se? Co takhle mně zavolat?